O lidské přirozenosti

26. února 2018 v 7:05 | Cheoss
Člověk je hrozné zvíře. A tím, že dokáže to, co jiným tvorům není dáno, je zvířetem o to nebezpečnějším. Aby dosáhl uspokojení svých potřeb, žádná nekalost mu není cizí. A to dokonce ani tehdy, když má všechny potřeby uspokojeny. Místo aby si klidně lehl a odpočíval jako král zvířat, žene se za něčím nepochopitelným pořád dál.
A protože moudří tohoto světa tento fakt, o němž se mimochodem málo ví, seznali už dávno, museli takto nebezpečnému tvoru nastavit nějaké mantinely. A tak vymysleli pro ty přemýšlivé morálku, pro ty vystrašené naboženství a pro ty nezvladatelné státní moc. A lidské společenství tak mohlo pěkně fungovat, jenže, co se časem nestalo.
Ti přemýšliví si mohou se svou morálkou někde v koutě tiše filozofovat, ti vystrašení se mohou oddávat svým bohům a ti nezvladatelní začali pomoci státní moci ty ostatní ovládat. A lidské společenství fuguje dál. Nebo nefunguje???
 

Jsem bufeťák

23. února 2018 v 20:17 | Cheoss
Přiznám se, že těžce nesu postupný úbytek klasických socialistických bufetů nejnižší cenové skupiny, kde do sebe člověk nalil na stojáka jeden žejdlík, k tomu si dal misku husté gulášovky nebo čočkovky s rohlíkem, prohodil pár slov s místními štamgasty a zaposlouchal se do hovorů pábitelských postaviček.
Člověk se vrátil do takového zařízení v nějakém městečku třeba po letech a pořád tam seděli či stáli titíž lidé, za pípou pořád stejný výčepní, v kuchyni tatáž kuchařka a na tabuli vždy totéž menu. Jako by se vrátil domů. Bufety měly zvláštní domáckou atmosféru, která dnešním stravovnám zcela chybí.
Faktem je, že tato prostředí nebyla vždy nejčistší, nejtišší a potraviny nejčerstvější, no prostě nic pro fajnovky, ale tolik člověčiny se dalo najít málokde.
Měl jsem svůj oblíbený bufet v jednom moravském městě. Byla to taková nudle s většinou stolů k stání, s festovním výčepním, který zároveň obsluhoval vestavěnou udírnu. Jednou za čas do ní sáhl a vytáhl douzovanou sekanou kolejnici, trampské cigáro nebo kabanos. K tomu vám natočil křenové pivo, na talíř ukrojil požadovanou gramáž vybrané dobroty, přidal hořčici, okurku nebo feferonku a domácí chlebík a již jste si to s kapající slinou štrádovali k věčně obsazeným stolům. Scházeli se zde dělnící z okolních staveb, úředníci, univerzitní profesoři i studenti, místní důchodci i herci z nedalekého divadla. Dnes na tomto místě prodávají Vietnamci hadry...
Jestlipak někdo z pamětníků ten bufík uhodne?

Co se vztekem?

20. února 2018 v 8:00 | Cheoss
Jsou takové okoličnosti v životě lidském, kdy zuříte, jste vzteky bez sebe, neovládáte se, tečou vám nervy i sliny a jste svému okolí i sobě nebezpeční.
Někdo zuří často a stačí mu málo. Projev politika v parlamentu, porážka hokejové reprezentace, podmírák v hospodě, připálená večeře či pětka z dějepisu u nadějné ratolesti. Jiní jsou dlouho klidní a saze v nich bouchnou až při pověstném přetečení poháru. Ať už je to jak chce, občasnému narušení duševní rovnováhy podlehne každý.
Co v takovém případě dělat? Nu, nejraději byste v takové chvíli pověsili prolhaného politika, rozpustili neschopnou reprezentaci, ztloukli nepoctivého hostinského, vyměnili manželku a prodali dítě. K takovému postupu i při sebevětším rozvášnění ovšem sáhne málokdo. Buď z nedostatku odvahy a dostupnosti takového řešení nebo prostě z přece jen uchovaného kousíčku rozumu. Uchýlíte se tak povětšinou k méně výrazným projevům verbálního násilí. Zpražíte všechny nekonečnou dávkou nadávek, na které je naštěstí náš rodný jazyk přebohatý, a kterých posléze větršinou litujete. Ti aktivnější něco rozbijou a potom jim nezbývá než s ostudou uklízet a za vynaložení nemalých prostředků obstarat věc novou.
Jak se tedy vyhnout tomu, aby vás všichni pokládali za vzteklouna a schovávali před vámi broušené vázy a talíře po babičce. Já jsem si k tomuto účelu pořídil dřevník. Když se mnou začne lomcovat prchlivost, uklidím se na toto místo, kde mám připravenu slivovici, hromadu nenaštípaného dříví a sekyrku. Nejdříve si loknu pálenky, aby mi uklidnila myšlenky a spláchla zlá slova z jazyka kamsi do útrob. Posléze se vyřádím na hromadě dříví. Čím je vztek větší, tím déle máme čím topit. Až někdy podezírám rodinu, že mne zlobí záměrně. Na závěr si dám opět doušek, jako odměnu za dobře vykonanou práci. A pokud si neutnu kus těla nebo neudělám bouli neposedným sukovitým polínkem, je po vzteku.
 


Ta prokletá mladá generace?

19. února 2018 v 22:11 | Cheoss
Už od dob starého Řecka si staří stěžují na mladé a nedoložené zprávy dokonce hovoří o neandrtálcích. Mladí se tenkrát moc vyjadřovat nesměli a tak dnes nevíme, co si o tom mysleli. Dnes se klidně vyjadřují a tak víme, že žehráme na sebe navzájem. My starší nadáváme a oni se nám nepokrytě posmívají...
Když jsem byl mladý, domníval jsem se, že už řadu věcí znám, hodně toho vím a postupujícím věkem mi bude čím dál víc vše jasné, až se ve stáří stanu natolik moudrým, že budu stát na piedestálu a jen udílet svá moudra, o něž bude všeobecný zájem. Mnozí mne tenkrát měli za blbce, ale což. Dnes mám pocit, že mi řada věcí uniká, nestačím všeobecnému technickému pokroku a filozofické pojmy, které se zdály kdysi celkem jasné, mi zahaluje podivná mlha. Slova, jejichž významy jsem chápal, dnes nabývají významů jiných a někdy dokonce žádných. O tom, co si smysluplně počít se zbytkem života dokonce nemám ani zdání. Jsem prostě ve stádiu Sokrata, kdy vím, že vím prd a už mne nikdo za blbce mít nemusí, připadám si tak sám.
Mám mladé lidi rád a vidím v nich skvělou i překvapující budoucnost. Nedají se ohlupovat politiky, znají jazyky, mají to, co jsme měli my a už to zapomněli, nebojí se okolního světa a směle do něj pronikají.
A úcta ke stáří? Stáří samo o sobě si úctu nezasluhuje. A k těm, kteří si úctu opravdu zaslouží, se mládež povětšinou opravdu s úctou chová. Já na oplátku nabízím úctu většině mladých.

Kam dál